Jak jsem poprvé zdrhnul
Lidičkové, tak jsem dnes poprvé utekl páníčkovi. Nebyl to zlý úmysl, ale byla tam taková voňavá stopa, že jsem neodolal.
Navečer se mnou páníček vyrazil na procházku na louku k bývalému smeťáku. Ještě od výtahu se vracel pro vodítko a tak mu prý tak blesklo hlavou, "jen aby nebyla dnes smůla a Arčín mi neutekl". No a taky ano. Většinou mě na louce pustí a cvičí na píšťalku a ňamíčka, abych přišel zpět. Docela to fungovalo. Je fakt, že jsem vždy běžel napřed až někam ze skály dolů k přehradě, ale brzy jsem se vrátil. Tentokrát jsem to zahnul kolem smeťáku a oklikou přes něj se vracel na místo, kde mě páníček vypustil. Jenže on si asi myslel, že jsem běžel zase směrem k přehradě a tak tím směrem šel, pískal jak zběsilý a já nic. Když jsem přiběhl na místo, kde jsem čekal páníčka, on nikde. Dostal jsem strach a naneštěstí jsem se po jeho stopě vydal na druhou stranu než šel a mířil jsem k domovu. Jenže ouha. Dorazil jsem k silnici, kde jezdilo zrovna hodně těch velkých čoudících plechovek a tak jsem zmateně poskakoval a nevěděl jak se dostat na druhou stranu. Naštěstí pro mě a pro páníčka, jeli kolem strašně hodní lidé, kteří mě vzali do auta, aby mě něco nepřejelo a přemýšleli, jak zjistit komu patřím. Páníček asi tušil, že se něco takového může stát a tak mi na postroj do srdíčka se psí známkou dal papírek s telefonem. Móóóc velké štěstí. Ti hodní lidé ho našli a zavolali páníčkovi a přivezli mě zpět. Strašně moc jim s páníčkem děkujeme. Moc jsem si svou rodinu zamiloval, protože jsem jejich sluníčko a mazel - no a to mám moc rád.
Páníček mi vyhuboval a mě mrzelo, že mu neumím říct, že jsem nechtěl utéct, že bych se k němu vrátil. Jenom má vrozená lovecká vášeň mě hnala po stopě. Vím ale, že se na mě páníček už nezlobí, protože mě má rád a já mu už budu dělat jen radost.
Tak pa lidičky, až zase nějakou vylomeninu provedu, něco se tady objeví.
